LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadsko-americká bestie počtvrté povstala a rozprášila kolem sebe všechno zlo světa. Z poslední desky mám zase intenzivní pocit, že na scénu po dvou létech padl stín monstra, které se na svět prodralo z dimenze zhmotnělého zmaru a rozpadu. I hardcoreový svět má svého netvora, který připomíná Lovecraftovo "Cthulhu" a ten netvor se jmenuje SUMAC.
Aktuální deska spojuje přístup, ve kterém se prolíná promyšlený záměr a volná improvizace. Hned první minuty okupuje svým způsobem ambientní kytarová plocha, složená z nenásilných vazeb, poutajících k sobě zasněnou podmanivost a zlověstnost současně. Následující riffový válec je už pochodem v plné polní, ve kterém SUMAC zadupávají tvrdě do země veškerou představu o tom, že by snad hodlali uhnout ze svého záměru rozřezat tvář světa rezavou břitvou. Dvacetiminutová skladba „May You Be Held“ je přehlídkou toho, proč mě SUMAC tak fascinují. Neustále se vyvíjející drtikol má i ve třech lidech tlak a zvířecí syrovost. Aaron Turner tu citelně vypustil páru, která se inkarnovala do kytarové tryzny, která si nebere servítky a neuznává žánrové hranice.
SUMAC mistrovsky nakládají disonancí a repeticí, jenž je místy až halucinogenní, a bez okolků mění styly i přístup k tvorbě. Od bažinatých riffů přecházejí k noise-dronovým stěnám s hrubostí jim vlastní. Zlomy pak často přicházejí náhle jako půlnoční zabiják a znenadání útočí na smysly posluchače bez nejmenšího varování. Při tom všem si ale udržují náladovost, která je hymnou všeho zmaru a šílenství světa.
Stěžejní postavou SUMAC zůstává Aaron Turner, výrazná postava z kapel ISIS nebo OLD MAN GLOOM. Ze všech jeho dalších projektů, kterých je dohromady něco kolem dvacítky, jsou SUMAC nejvíc spjati s hudební intuicí a pudovostí. Nejedná se často o precizně vystavěné kompozice, ale o nápady, které vyvrhnete na denní světlo, když zvednete stavidla tvůrčí energie. Turner tu dokázal naladit Briana Cooka (z RUSSIAN CIRCLES a Nicka Yacyshyn na svoji vlnovou délku a ždímat z nich skličující disharmonickou hudební hmotu, která posluchači nedá nic zadarmo.
Pod zvukem je podepsána trojice, která je sice nesourodá, ale platí za záruku kvality. U mixu je jméno Kurt Ballou, na světě není lepšího spojení ucha, mozku a rukou pro podobnou hudbu, u nahrávání zase Matt Bayles, který má kapely, které opečovává, rozkročené od PEARL JAM přes DEFTONES a MASTODON až někam k BOTCH a KEN MODE. O master se postaral multižánrový titán ve zvukové alchymii, Matt Colton. Po zvukové stránce si pro podobný projekt nedokážu představit silnější sestavu.
Kanadsko-americká bestie počtvrté povstala a rozprášila kolem sebe všechno zlo světa.
Aaron Turner
- kytary
Nick Yacyshyn
- bicí
Brian Cook
- basa
1. A Prayer for Your Path
2. May You Be Held
3. The Iron Chair
4. Consumed
5. Laughter and Silence
May You Be Held (2020)
Love In Shadow (2018)
WFMU (Live) (2018)
What One Becomes (2016)
The Deal (2015)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Thrill Jockey
Stopáž: 59:49
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.